Otec byl jeho prvním učitelem (v Šamikovicích u Třebíče). Významně ovlivnil Nezvalovo politické smýšlení i jeho nadání. Z gymnázia v Třebíči odešel Vítězslav po maturitní zkoušce v roce 1919 na jeden semestr práv do Brna, odkud pokračoval na jaře 1920 studovat filosofii do Prahy. 

Jeho tvorbu nejvíce ovlivnili K. Hlaváček, O. Březina, J. Deml, A. Rimbaud, G. Apollinaire a překlady francouzských básníků od Karla Čapka. Spřátelil se s K. Teigem a J. Wolkerem, s nimiž spolupracoval v rámci sdružení Devětsil.

Na začátku 20. let 19. století  pracoval jako tajemník redakce Masarykova naučného slovníku, působil jako dramaturg Osvobozeného divadla. V roce 1926 se seznámil s Františkou Řepovou, kterou si později vzal. Jejich manželství sice vydrželo dlouhých 32 let, ale díky Nezvalovým neustálým "múzám" šťastné nebylo. 

Jeho časté zahraniční cesty se promítaly do básnické tvorby. Cesta do Francie v roce 1933, kde se seznámil s André Bretonem a ostatními surrealisty, Nezvala inspirovala k založení obdobné skupiny v Čechách. 

Ve 30. letech se Nezval podílel na protifašistickém hnutí,  za války byl krátce vězněn. V roce 1945 potřetí vstoupil do zaměstnání a do roku 1951 řídil filmový odbor na ministerstvu informací, kde se aktivně podílelena zestátnění československé kinematografie. 

Nezvalovo dílo lze zhruba rozvrhnout do tří tvůrčích období. První ve 20. letech a v prvé polovině let 30. se odehrávalo ve znamení poetismu, poté udával tón Nezvalovým pracím surrealismus. V 50. letech jeho tvorbu ovládl socialistický realismus a zpolitizovaní v duchu socialistických idejí. (Stalin, Zpěv míru a Z domoviny). To znamenalo ztrátu mnoha přátel. 

V roce 1953 obdržel titul národní umělec a byl vyznamenán zlatou medailí Světové rady míru.

Vítězslav Nezval zemřel 6. 4. 1958 v Praze na srdeční infarkt a spálu. Velký básník a komplikovaný člověk je pohřben na pražském Vyšehradě.

Dílo: 
Poprvé byly jeho verše otištěny v třebíčském studentském časopise Svítání. Ve 20. letech publikoval v periodikách Host, Disk, Pásmo, Nová scéna, Kmen, Rozpravy Aventina, ReD, Odeon, Sršatec, Trn, Proletkult, Tvorba, Národní osvobození, Rudé právo, Československé noviny. Ve 30. letech přispíval do časopisů a novin Panoráma, Volné směry, Doba, Život, Lidové noviny, Haló noviny, Levá fronta. Po roce 1945 se soustředil na Literární noviny, Nový život, Kulturu, Výtvarnou práci.

Byl autorem několika realizovaných scénářů k němým i zvukovým filmům, spolupracoval na námětech, scénářích, případně textech písní k filmům Gustava Machatého (Erotikon, 1929, anonymně; Ze soboty na neděli, 1931) a Vladislava Vančury, napsal verše pro loutkový film Bajaja (1950, režie Jiří Trnka), spolupracoval na scénáři filmu Císařův slavík (1948, režie Jiří Trnka) a je autorem písňových textů pro filmy Experiment (1943, režie Martin Frič), Kariéra (1948, režie Karel Steklý), Sedm zabitých (1965, režie Pavel Kohout). Podle jeho literárních předloh byly natočeny filmy a televizní inscenace Nový Figaro (1964, režie Tibor Rakovský), Schovávaná na schodech (1964, režie Zdeněk Kaloč), Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1966, scénář František Šec, režie J. Vrba), Manon Lescaut (1970, scénář a řežie Josef Henke), Valerie a týden divů (1970, režie Jaromil Jireš, scénář Jaromil Jireš + Ester Krumbachová). Psal i baletní libreta, rozhlasové scénky, pásma, dramatizace a hry. Své výtvarné práce prezentoval na řadě kolektivních i samostatných výstav. Na jednom z obrazů zachytil Nezval i brněnské Pisárky. Dnes vlastní přes sedmdesát děl Muzeum Vysočiny v Třebíči.