Členství v tomto zbožném společen­ství je velkým vyznamenáním. Jejich úkolem je starat se o pozůstalé, podílet se na přípra­vě pohřbu a podporovat rodiny bez živitele. Období smutku je rozděleno do tří období. Nejbližší příbuzní drží týden přísného smutku (šiva), při němž nevycházejí z domu a sedí na nízkých stoličkách nebo na zemi. Dalších 30 dní (šelošim) již vykonávají příbuzní běžné povinnosti života, smutek za rodiče se drží jeden rok a v tomto období platí závazek zdržet se zábav. Po dobu smutku pronášejí po­zůstalí každý den při veřejné bohoslužbě modlitbu za zemřelé zvanou „kadiš“.

A jaké další zvyky doprovází mrtvého na druhý svět?

• U umírajícího se očekává příchod anděla s hořícím mečem, kterým mu má odejmout duši, meč následně potřebuje anděl uhasit a očistit v připravené vodě. Všechna voda v domě, která není uzavřená a krytá, je proto následně vylita před práh domu. Člověk, který by se z takové vody napil, by údajně zemřel také. Ve skutečnosti měl mokrý práh signalizovat sousedům a příchozím, že v domě zemřel člověk a kvůli rituální nečistotě by neměl nikdo zbytečně do domu vstupovat.
• Aby se duše zemřelého nevyděsila ze svého nového stavu, zakryjí se v domě všechny lesklé plochy – zrcadla, okna. Racionálním důvodem zakrývaní lesklých ploch bylo, aby pozůstalí při pohledu na sebe nebyli ještě více smutní.  
• Podle starého zvyku nosí Židé při návštěvě hřbitova na hroby kamínky, původ a význam zvyku není zcela jasný, údajně na základě prastarého zvyku pocestných přiložit kámen na mohyly zemřelých v poušti.